Smutneeee ;....(((

Najhoršia správa aká môže byť. Katie Baby Fayce zomrela...

14. july 2010 at 10:49

Mám pre vás asi najsmutnešiu správu v živote!
Pretože slečna Katie ala Baby Fayce bola oblúbená a obdivovaná mnohými babami po celom svete...
zdroj mám z jej facebooku..a píšem to preto až teraz lebo som sa z toho dávala trochu dokopy...

Najprv originál od jej kamarátky Emily a potom preklad !

The internet sensation that spawned a thousand fake profiles and fan sites, Callindra Kaitlyn Drogan (A.K.A. Katie Babyface Shadoske ) died in a car accident in Honolulu, Hawaii on March 14th. The Texas native was known for starting a fake profile under the screen name Babyfayce on Myspace.com and creating a fake identity by the name of Katie Shadoske from England in 2007 that became the inspiration for thousands of "Babyfayce" copycat fake profiles. Babyfayce faded into obscurity in mid 2008 when she deleted all her real internet accounts leaving only the thousands of fake profiles and sites. Drogan was not a driver of the vehicles involved in the accident and alcohol was not involved.

Internetová senzácia ktorá mala tisíce fake profilov a fanúšikovských stránok, Callindra Kaitlyn Drogan-jej pravé meno (A.K.A Katie Babyface Shadoske) zomrela pri autonehode v Honolulu na Hawaji 14. Marca 2010. Texaský domáci vedeli o začatí fake profilov skôr, ochránili meno Katie Shadoske z Anglicka v roku 2007 kým neprišla inšpirácia pre tisícky fake profilov kopírovať Babyfayce. Babyfayce sa stala záhadnou v roku 2008,keď vymazala všetky jej skutočné internetové stránky a tým opustila tisícky fake profilov a stránok. Drogan nebola šofér dopravného prostriedku,zapríčinenie nehody a alkohol nebol diskutovaný.

neviem ten článok je tak po lopatisticky preložený ale tým čo nevedia po anglicky stačí...:( odpočívaj
v pokoji ...jedna z najobdivovanejších scene girl...a hádam jedna z prvých...veľa z vás sa myslím pridá a odkáže jej...: ,,Milujeme ťa!,,

Zdroj:

TU

Prosíím pomôžte im :( Nezaslužia si zomrieť

28. april 2010 at 12:52

Pomôžte im!!!

Prosím pomožte i VY! Jak pomůžeš?Když si tento článek okopíruješ na svůj blog a sem napíšeš komnet a do toho komentu adresu svího blogu!!!!!Ten, kdo ho nemá na svém blogu, tak nemá snad ani právo dýchat stejný vzduch, jako dýcháme my ostatní. Se srdcem na správném místě... :(:(:(:(:(:(:(:(:(:(:(:(:(:(:(:(:(:(:(:(
NEZAVÍREJ OČI !!!!ALE POMOZ!!!!!
Norsko zavádí novou podobu turismu,při které jsou k smrti ubíjené mláďata
tuleňů,Canada je zabíjí taky.

Je toto sport....??

Je toto sportovec..???

Prohral jsem svuj zivot.

Proč??

Jen vy jste nasi nadeji!!!!!

Prosim zastavte to!!!!Nemuzete byt lhostejni k takovemu barbarstvi!!
Pomozte nam prosiiiiim.

Neotacejte se k teto vyzve zady prosim..
nemuzeme se branit!nemame zbrane.

Vim ze je to pro vas bolestive,ale nas to boli vic!!!!!Nemame vubec zadnou
obranu...zabiji nas i v tomto momente.

Proc maji pravo nas zabijet??

Potrebujeme tvou ucast....

Hrozne se bojime dalsiho dne....

Nezustavejte lhostejni,svedek ktery nehovori je tichym komplicem!!

Pomozte nam..

Mame take sve rodiny!

Prosiim nenechavejte mne tady samotneho

Prosím pomož i ty...
Je to smutne,ale je to pravda.Proto musime jednat.Tim ze si budeme rikat,jak je to hrozne nic nenapravime.Oni prece maji pravo zit.Prosim,okopiruj si to na svuj blog.I mala pomoc muze mit vyznam.
Jestli seš proti zabíjení tuleňů(týrání) tak se pod tento článek PODEPIŠ a dej si ho na blog a Zaregistruj se na http://pomozmipomahat.blog.cz/

Hrozí im vyhinutie!!! :(

5. april 2010 at 9:44

Orangutani a deštné pralesy tu možná už brzy nebudou...
Tihle roztomilí orangutani nežijí v ZOO, jejich domovem je asijský prales! Jenže vypadá to, že ne na dlouho! Deštným pralesům totiž hrozí úplný zánik.

Proč? Na vině je palmový olej. Ten se přidává do pečiva, cereálií, čokolády, ale také do mýdla a dalších kosmetických přípravků. Navíc se dá očekávat, že na něj jednou budou jedit všechna auta. Jde totiž o absolutně nejlevnější surovinu, a to ať už jde o vaření, farmaceutické využití či automobilový průmysl.

Ovšem nejlevnější je palmový olej jen ve světě byznysu, ten totiž krutou cenu, kterou za něj platí příroda nevnímá! Výsledkem získávání stále většího množství oleje z palem, jsou zdevastované a nenávratně zničené asijské pralesy. Tamní obchodníci tuto těžce zpeněžitelnou část země kácejí, aby měli větší plantáže pro pěstování palem. Zcela však ignorují, že tím nič nespočet jiných druhů rostlin a zvířat, která v jiném prostředí, než v deštných pralesech nemají šanci přežít! Mezi ně patří i orangutani! Chceš se dozvědět víc? Jdi na www.savetherainforest.org!
Orangutan

Láska :(

18. february 2010 at 21:40
Išla som ráno do školy ako každý iný deň. Tento deň bol obyčajný ako vždycky. Hrozné vstávanie a dve nudné vyučovacie hodiny za sebou. Už jen tri hodiny a uvidím Marečka!! Tahle představa mě držela při životě celé dopoledne. Už jsem ho neviděla celý týden. Dneska je pátek a on se vrací z intru. Chodí na vyšší odbornou školu a i když má auto, zůstává tam přes týden. Cesta domů by mu trvala skoro dvě hodiny a nestíhal by se učit. Bylo by to zbytečný!!

Po pěti vyučovacích hodinách jsem letěla jako pominutá na dívčí záchodky, zamkla se v kabince pro učitele. I kdyby mě tam načapali a seřvali, dneska mě nic nerozhází!! Vytáhla jsem si na umyvadýlko malovátka, hřeben, parfém a další kravinky, které jsou pro budoucí rande důležité. Nalíčila jsem se, přečesala, navoněla, nacpala si plnou pusu větrových tic tac a nakonec jsem si upravila oblečení. OK. Lepší to nebude. Můžu jít. Marek na mě bude čekat u zastávky na autobus. Určitě už čeká, vždyť jsem se zdržela na záchodech půl hodiny!! Omyl!! I přes další zdržení v šatně, potom ještě kvůli učitelce, která mě poslala honem pro třídnici (zapoměla jí po poslední hodině ve třídě druháků), tam mě čekal další šok!! Ve třídě 2.BV tedy druhák výpočetní techniky jsem nalezla líbající se dvojici. Holka z naší třídy, z našeho prváku s druhákem!! Zrudla jsem, bylo mi trapně a nejen mě. ,,Nenechte se rušit, jdu jen pro třídnici!!" Popadla jsem třídnici a utíkala jako šílená po schodech. Učitelku jsem doslova srazila v mezipatří. Vrazila jsem jí do rukou třídnici a s milým ,,Naschledanou" jsem utekla. Po modré oktávce ani stopy. Nejdřív jsem myslela, že odjel. Zdržela jsem se hodinu!!! Volala jsem mu, ale nezvedal to. Naštval se?? Marek?? Blbost!! Toho nic nevytočí. Možná to mě vyděsilo a vzbouzelo to ve mně nepěkné pocity. Seděla jsem v zastávce hodinu. Už jsem i brečela, mobil nezvedá, co se děje?? Proč mám divný pocit?? Marečku můj, kde jsi??

Poslala jsem mu nejméně čtyři smsky tipu, že na něj čekám, jestli je v pořádku, že ho miluju. Po třech hodinách jsem jela domů. Byla jsem protivná!!

V šest se mi rozezněl mobil. Paní Nováková?? Markova máma?? Co ta po mě může chtít?? Že by Marek neměl krédo?? To se mi nezdá!!! ,,Prosím.." Řekla jsem stručně. ,,Promiň Karolínko, že vás ruším, ale Marek nedal vůbec vědět, že je s tebou, měla jsem o něj strach, jste spolu že??" Bum!! Marku, panebože kde jsi?? ,,Ne!! Marek mi nezvedá mobil, neodepisuje, měl na mě čekat v půl jedné před školou a .." Ticho. Na obou koncích. ,,Zavolám na policii, náš kluk se nikdy nezpozdí a vždycky dá vědět. Karolínko, buď v klidu, zavolá ti!!"

Nemůžu být v klidu!! Můj kluk, spolehlivej, stoprocentně věrnej a vždycky přesnej je někde, nevím kde, nevím ským a proč!! Co se stalo?? I kdybys mi měl být nevěrný, dej mi vědět, ať vím, že žiješ. Za dvě hodiny mi znova zvonil mobil. ,,Karolínko!!" Vzlykala paní Nováková. ,,Marek…Mareček…on..měl nehodu!! Je.. on je.. zemřel…Karolínko..ach bože!!" Plakala paní Nováková. ,,Ne…to bude omyl, kde je?? Kde je můj Marek??" Křičela jsem do telefonu. Rozběhla jsem se abych stihla poslední autobus do Prahy. Je to půl hodiny cesty. Celou cestu jsem brečela, lidi na mě civěli. Panebože, Marečku, to není pravda, že ne?? Ty žiješ, jsi někde s někým, třeba mě podvádíš, nebo piješ s kámošema, ale žiješ!!! Ty žiješ!!!

,,Dobrý den!! Hledáte někoho??" Oslovila mě mladá sestřička.

,,Ano…svýho..kluka!! Měl by tu být, přivezli ho, měl autonehodu!! Žije že jo?? Je v pořádku?? Chci ho vidět!!" Rozbrečela jsem se, nemohla jsem přestat, měla jsem strašný strach, nevěřila jsem tomu, že je mrtvý!! Je to omyl. Můj Mareček.. ,,Jak se jmenuje slečno?? Neplačte!!" Sestra mě pohladila po rameni.

,,Mare…k No..novák !!" Vykoktala jsem. Strachy jsem nedýchala. Pláč mě přímo dusil. Marečku, miluju tě, žiješ, žiješ že jo??!!!

,,Slečno, je mi líto, ale Marek Novák svým zraněním podlehl, hned na místě nehody!! Netrpěl a …" ,,Nééééééééééé!! Chci za ním!! Chci ho vidět!! Hneed prosím kde je??!!" Křičela jsem snad na celou nemocnici. Sestra mě chytla za ramena a odvedla za nějakým lékařem. Dal mi injekci a já jse usnula. Když jsem se vzbudila, brečela jsem. ,,Marku… Marku kde jsi?? Prosím zaveďte mě k němu, chci ho ještě vidět, prosím!!!" Doktor moje bezrádné tělo zavedl do holé místnosti. Uprostřed na velkém stole leželo přikryté tělo. Znova a znova jsem opakovala jeho jméno, křičela jsem, plakala. Nakonec jsem poprosila, ať odejdou. Odkryla jsem kus látky, kterou byl přikrytý. Ten pohled uvidím do smrti!! Byl studený a bílí, měl zkrvavené čelo..hladila jsem ho po tváři, naposledy mu dala pusu na rty. Byli tvrdé a studené. Nebyl to můj Marek!! To byl cizí kluk, můj Marek žije ve mně. Pořád je krásný a má normální tělesnou teplotu!! Moje slzy mu stékali po studených tvářích. Hladila jsem ho po ruce. Položila jsem si svojí hlavu na jeho rameno. ,,Cos to udělal lásko?? Jak tu mám být, bez tebe?? Umřu taky!! Tohle nezvládnu!! Marečku můj, navždycky jenom můj!! Takhle jsme to nechtěli!! Chtěli jsme děti, být navždy spolu!! Dva roky nám přece nestačili!! Miluju tě, navždycky tě budu milovat, nejvíc ze všech na světě!! Budu za tebou chodit, každý den!! Lásko moje.. já wím, teď budeš můj strážný anděl!! Budeš mě chránit zezhora!! Proboha, proč se to stalo?? Proč zrovna ty?? To jsi za mnou tolik spěchal?? Miluju tě, miluju tě, miluju tě!!"

Poslední pusa na rty, opravdu, poslední. Poslední pohlazení, poslední pohled na tebe jako na člověka, teď už spolu budeme jenom ve snech, budu na tebe pořád myslet, ty nádherný vzpomínky ve mně budou žít. Pořád máš moje srdce, pořád jsi ten můj Mareček…nikdy na tebe nezapomenu, slibuju ti to!!! Lásko….....

:....-C

18. february 2010 at 21:40
Krásne :(
Chalan: Miláčik, musíme sa porozprávať. Baba: Mišo, čo tým myslíš? Chalan: Niečo sa stalo.. Baba: čo sa deje? Je to zlé? Chalan: Nechcem ti ublížiť, miláčik... Baba: *Dúfam že sa so mnou nerozíde, milujem ho tak moc.* Chalan: Miláčik, si tam? Baba: Áno som tu, čo je také dôležité? Chalan: Neviem, či by som to mal povedať... Baba: Už si s tým začal tak mi to prosím povedz. Chalan: Odchádzam... Baba: Miláčik, o čom to hovoríš? Nechcem, aby si ma opustil, milujem ťa. Chalan: Nemyslím tak, myslím že odchádzam ďaleko preč... Baba: Prečo?Celá tvoja rodina žije tu. Chalan: Otec ma posiela do zahraničnej školy veľmi ďaleko. Baba: Tomu nemôžem uveriť. *Otec zdvihol druhý telefón a prerušil rozhovor s výkrikom: ERIKA!! čo som ti povedal o rozprávaní s chalanmi cez telefón!! Zlož to!* Chalan: Waw, tvoj otec znie naozaj šialene. Baba: Vieš aký je, ale nechcem aby si odišiel. Chalan: Neutečieš so mnou? Baba: Miláčik, vieš že by som išla, ale môj otec by zošalel! Chalan:To je ok, rozumiem...pochopím, snáď..Musím ti dnes večer niečo dať, pretože ráno odchádzam letom 1-80, takže ťa potrebujem vidieť teraz. Baba: Dobre, uvidíme sa v parku. Chalan: Tak za 20 minút. Stretli sa v parku, objali a on jej dal list. Chalan: Tu máš, to je pre teba, musím ísť. Baba: *Slzy, plač* Chalan: Miláčik, neplač, vieš že ťa ľúbim, ale musím už ísť. Baba: Dobre (Odchádza preč) Odišli domov, Erika číta list, ktorý jej dal. Je tam: Erika, už vieš že odchádzam. Vedel som že bude lepšie keď napíšem ako veľa pre mňa znamenáš. .Pravda je že som ťa nenávidel a nikdy som ťa tak moc nemiloval. Si moja suka a na to nikdy nezabudni! Nikdy som sa o teba nestaral. A nikdy som sa s tebou nechcel rozprávať alebo byť pri tebe. Naozaj nemáš tušenie ako veľmi ťa nenávidím! Nikdy si nespravila to správne a nikdy si nebola tam kde si mala. Nemyslel som si že môžem niekoho nenávidieť tak ako nenávidím teba! A nikdy ťa už nechcem vidieť! Do konca života! Nikdy mi nebude chýbať bozkávanie s tebou, nikdy už nechcem byť rozmaznávaný! Nebudeš mi chýbať a to je sľub. Nikdy si nemala moju lásku a chcem aby si si to zapamätala. Suka! Mala by si si odložiť túto správu, lebo to bude asi to posledné čo odo mňa máš. Kurva! Tak strašne ťa nenávidím!? Skoro sa s tebou už nebudem rozprávať. *Erika začala plakať, odhodila list do koša a plakala hodiny. ...Deň prešiel, je smutná, deprimovaná a cíti sa veľmi osamelá. Potom jej niekto zavolal... * Priateľ: Ako sa cítiš? Baba: Nemôžem uveriť tomu čo sa stalo! Myslela som že ma ľúbil! Priateľ: Ow, čo sa toho týka.. Mišo mi zanechal odkaz. Pred pár dňami. Mám ti povedať že sa máš pozrieť do vrecka v bunde. Baba: Hmm, dobre.. (Našla kúsok papiera v bunde) Je tam: Miláčik, dúfam že toto nájdeš pred tým než prečítaš môj list. Vedel som, že tvoj otec to prečíta, tak som zamenil zopár slov... Nenávisť = Láska Nikdy = Vždy Suka = Miláčik Nebudem = Budem Dúfam že si to nebrala vážne pretože ťa ľúbim z hĺbky srdca a bolo to tak ťažké opustiť ťa. Baba: Oh bože! Mišo ma miloval! Musel mi to vložiť do vačku keď ma objal. Priateľ: Heh dobre ale musím ísť.. Zavolaj mi neskôr. Baba: *Šťastná* Dobre, budem čakať doma na moju lásku kým mi zavolá! (Erika zapla tv) [Nečakaná správa] Let 1-80, lietadlo havarovalo. Bolo na ceste do zahraničnej školy pre chalanov... (Vypla tv) O tri dni sa zabila pretože Mišo bol mŕtvy. Jej život už za nič nestál. Deň potom zazvonil telefón. Nikto nezdvíhal, bol to Mišo, zanechal odkaz: Tu je Mišo, myslím že niesi doma tak som zavolal aby si vedela že som nažive. Zmeškal som let, pretože som sa s tebou musel stretnúť, našťastie žijem.



Click to get more.








x(((

28. january 2010 at 18:23

Šteniatko

26. january 2010 at 14:13

Nepamatuji si toho moc o místě, kde jsem se narodil. Bylo to stísněné a tmavé místo a lidé si s námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si maminku a její měkkou srst, ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mléka pro mě a mé bratříčky a sestřičky. Pamatuji si, že mnozí z nich umřeli a velmi mi chyběli.
Pamatuji si na den, kdy mě vzali od maminky. Byl jsem velice smutný a vystrašený. Moje mléčné zoubky sotva vyrostly a opravdu jsem měl být ještě u maminky, ale ona byla taková nemocná a lidé stále mluvili o tom, že chtějí peníze a jde jim na nervy ten nepořádek, který já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Pouze nás dva. Choulili jsme se k sobě a byli jsme tak vystrašení. Stále nás nikdo nepřišel pohladit. Tolik nových věcí, zvuků a pachů. Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat. Některá piští, jiná mňoukají, další pípají. Moje sestřička a já jsme natlačení v malé kleci. Slyším i jiná štěňátka. Vidím lidi, kteří se na mne koukají, líbí se mi ,,malí lidé´´- děti, vypadají tak mile a směšně, jakoby si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé kleci; někdy protivní lidé bouchnou do naší klece a vylekají nás. Často nás vyndávají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobují bolest; vždy slyšíme: ,,Ach, jací jsou rozkošní, chtěl bych jedno domů, ale nikdy si nás nikdo nevezme.
Moje sestřička minulou noc zemřela, když byla v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemný kožíšek a cítil jsem, jak život uniká z jejího malého hubeného tělíčka. Slyšel jsem je mluvit, že byla nemocná a že by mne měli prodat za sníženou cenu, abych co nejdříve opustil obchod. Myslím, že moje slabé zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestřičkou, neboť její tělíčko ráno vzali ven z klece a nevím jak s ním naložili.
Dnes přišla jedna rodina a koupila si mne! Och, šťastný den! Je to milá rodina. Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mne drží tak něžně v náručí. Mám ji tak rád! Mamka a taťka říkali, že jsem milé a krásné štěně! Dostal jsem jméno Anděl, neboli Andílek. Rád olizuji mé nové lidi. Rodina se o mne výborně stará, mají mne rádi a jsou něžní a milí. Jemně mne učí, co je správné a co ne, dávají mi dobré jídlo a moře lásky. Chci se jenom zavděčit těmto úžasným lidem. Mám velmi rád malé děvčátko a rád si s ním hraji a honím.
Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mne jemně držela a povídala, že to bude v pořádku. Tak jsem se uklidnil. Veterinář musel říkat něco smutného mé milované rodině, protože vypadali strašně smutní. Zaslechl jsem něco jako ,,silná dysplazie kloubů´´ a něco o mém srdci. Zaslechl jsem veterináře zašeptat něco o rádoby chovatelích a že moji rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím, co to všechno znamená, ale bolí mne vidět moji rodinu takovou smutnou. Ale stále mne milují a já je mám také stále velice rád.
Už je mi 6 měsíců. Ve věku, kdy jsou jiná štěňátka silná a bláznivá, mne hrozně bolí jenom se pohnout. Bolest nikdy nepřestává. Bolí mne běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým bych měl být, ale je to těžké! Láme mi to srdce, když vidím děvčátko takové smutné a když slyším mamku a taťku říkat, že ,,asi už nastal ten čas´´. Několikrát jsem byl na tom místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy mluví o ,,dědičných problémech´´.
Já přeci chci jen cítit teplé sluneční paprsky, hrát si a tulit se k mojí rodině. Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mou stálou společnicí. Teď už mne bolí i se postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu už jen kňučet bolestí.


Vzali mne naposledy do auta. Všichni jsou takoví smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být hodný a mít všechny rád. Co jsem udělal špatně? Och, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl usušit slzy mého děvčátka! Vystrčím jazyk, abych jí olíznul ruku, ale můžu jen zakňučet bolestí.
Stůl u veterináře je takový studený. Tak hodně se bojím. Všichni lidé mne objímají a hladí. Pláčí do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně oblíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dneska tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mne drží jemně a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední tlapce. Bolest začíná ustupovat. Cítím, jak na mne jde klid. Teď můžu něžně olízat její ruku. Začínám vidět sny: vidím přicházet mojí maminku a mé bratříčky a sestřičky na vzdáleném zeleném místě. Říkají, že tam není bolest, jen pokoj a štěstí. Dávám mé rodině sbohem jediným způsobem, který znám - slabým zavrtěním ocásku. Doufal jsem, že s nimi strávím hodně, hodně měsíců, ale nebylo mi to souzeno. ,,Víte´´, povídal veterinář, ,,štěňata v pet-shopech nepochází od etických chovatelů´´. Bolest teď ustává a já vím, že přejde mnoho let, než uvidím svou milovanou rodinu znovu.


Kdyby se to jenom všechno událo jinak.
Tenhle příběh koluje po internetu, dejte si ho taky na svůj blog ať už se tohle nikdy nestane! Prosím...!!! Vám přece taky musí být líto toho štěňátka, ne?!

D.....:

26. january 2010 at 14:11

Kluk - Dnes jsem tě postrádal ve škole, kde jsi byla?

Děvče- Jo… musela jsem jít k doktorovi

Kluk - [Oh] Vážně? Ty?

Děvče - Nic zvláštního.. každoroční prohlídka

Kluk - [Oh]

Děvče - Tak… co jsme dnes dělali v matice?

Kluk - Nic ti neuteklo.. jen spoustu zápisků

Děvče - OK dobře

Kluk - Jo….

Děvče- Hej .. mám otázku..

Kluk - ok , Ptej se

Děvče- Jak moc mě miluješ?

Kluk - Víš že tě miluju víc než cokoliv!

Děvče - jo…

Kluk - Proč ses ptala?

Děvče- ….>mlčí<…….

Kluk - Je něco špatně?

Děvče- Ne, všechno je v pořádku

Kluk - Dobře

Děvče - Jak moc ti na mě zaleží?

Kluk- Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl..

Děvče- Chceš?

Kluk - Samozřejmě že ano! >povzdech< je něco špatně?

Děvče - Ne všechno je v pohodě

Kluk - Určitě?

Děvče- Ano

Kluk - Dobře.. já doufám..

Děvče - Chtěl bys pro mě zemřít?

Kluk - Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil miláčku.

Děvče - Opravdu?

Kluk - Kdykoliv. Ale teď vážně , není něco špatně?

Děvče - Ne.. Já sem v pohodě, ty si v pohodě , my jsme v pohodě, všechno je v pohodě.

Kluk - ….. ok

Děvče - Dobře.. musím jít uvidíme se zítra ve škole

Kluk - Dobře .. Ahoj.. MILUJU TĚ

Děvče - …. Taky tě miluju , pa

DALŠÍ DEN VE ŠKOLE

Kluk - Čau, neviděl si dneska mojí holku?

Kamarád - ne

Kluk - >povzdech<

Kamarád - Ani včera tu nebyla

Kluk - Já vím… Celou noc měla obsazeném telefon..

Kamarád - Hele vole tak víš jaký holky někdy jsou..

Kluk - jo.. ale ona ne

Kamarád - Nevím co ti mám ještě říct …

Kluk - Tak dobře.. Musím jít na Angličtinu , uvidíme se po škole

Kamarád - ok , já jdu na chemii (je tam psáno silence = věda… nepodstatný)

TU NOC

crrr-

-crrr-

-crrr-

Děvče - Prosím?

Kluk - Ahoj

Děvče - [Oh] čau

Kluk - Ty jsi dnes nebyla ve škole?

Děvče - [Oh] Musela jsem jít na nějaký vyšetření

Kluk - Jsi nemocná?

Děvče - Hmm …. Musím jít, na druhé lince mi volá máma

Kluk - Počkám

Děvče - Může to trvat dlouho.. zavolám Ti později

Kluk - Dobře… Miluju Tě miláčku

>>Hodně dlouhá pauza<<

Děvče - (se slzou v oku) podívej, budeme se muset rozejít

Kluk - Cože???

Děvče - Je to to nejlepší co pro nás teď můžu udělat

Kluk - jo?

Děvče - Miluju tě

>>klik<< ((položení sluchátka))

DĚVČE NEBYLO VE ŠKOLE 3 TÝDNY A NEZVEDÁ TELEFONY

Kluk - Čau vole…

Kamarád - čau

Kluk - Co se stalo?

Kamarád - Nic.. hele mluvil si se svojí ex?

Kluk - ne

Kamarád - Takže si neslyšel?

Kluk - Neslyšel co?

Kamarád - Hmm , nevím jestli bych měl být ten co ti to řekne

Kluk - Vole! Co to kurva… MLUV!!!

Kamarád - [Oh] … zavolej sem xxxx

Kluk - ok

PO ŠKOLE KLUK VOLÁ NA TO ČÍSLO

Hlas - Dobrý den, okresní nemocnice , sesterské oddělení

Kluk - [Oh] musel sem si splést číslo … Sháním svojí kamarádku

Hlas - Jaké se jmenuje pane?

((Kluk dává informace))

Hlas - Máte správné číslo, to děvče je jednou z našich pacientek

Kluk - Opravdu?? Co se stalo? Jak jí je?

Hlas - číslo jejího pokoje je 646 budova A , oddělení 3

Kluk - CO SE STALO?

Hlas - Prosím přijďte a můžete ji vidět

Kluk - POČKEJTE! NE!

-tůůůůůůt-

-tůůůůůůt-

KLUK JDE DO NEMOCNIC..DĚVČE LEŽÍ NA NEMOCNIČNÍ POSTELI

Kluk - Panebože! Jsi v pořádku?

Děvče - ……….

Kluk - Miláčku! Mluv se mnou!

Děvče - Já…

Kluk - Ty co? Ty CO?

Děvče - Mám rakovinu… a žiju na přístrojích

Kluk -…….. (strašně moc se rozpláče ) …….

Děvče - Dnes mi ty přístroje odpojí ….

Kluk - CO??

Děvče - Chtěla jsem ti to říct.. ale nemohla jsem

Kluk - Neřekla si mi to?!

Děvče -Nechtěla jsem ti ublížit

Kluk - Ty mi nikdy nemůžeš ublížit!

Děvče - Chtěla jsem jen vidět že cítíš to stejné co já .

Kluk - ??

Děvče - Miluju Tě víc než cokoliv! Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl.. Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil .

Kluk - ……

Děvče - Nebuď smutbý , miluju Tě a pořád tady budu s tebou

Kluk - Tak proč si se se mnou rozešla?

Sestřička - Mladý muži.. návštěvní hodiny jsou u konce

KLUK OPOUŠTÍ POKOJ..DĚVČE JE ODPOJENO OD PŘÍSTROJŮ A UMÍRÁ:Ale co chlapec neví je proč mu děvče kladlo ty otázky, chtěla aby to řekl na poslední chvíly, a rozešla se s ním jen proto že věděla že jí zbývajé pouze 3 týdny.A myslela si že ho tím ušetří trápení když se rozejdou než umře.

DALŠÍ DEN:Chlapec byl nalezen mrtvý se zbraní v ruce. VZKAZ ZNĚL : Řekl jsem jí že bych se pro ni zastřelil …. Stejně jako ona řekla že by pro mě zemřela…¨

CD

26. january 2010 at 13:58

Byl jednou jeden ... chlapec, který se narodil s nemocí. Byla to nevyléčitelná nemoc. V 17 letech ... mohl každou chvíli umřít. Žil stále jen stáhnutý v domě, pod dohledem své matky. Jednou už toho ale měl dost, a tak se rozhodl, jednou jedinkrát si vyjít. Poprosil svou matku o dovolení a ona mu to umožnila. Když se procházel svou čtvrtí, viděl množství obchodů. Když šel okolo obchodu s hudebninami, uviděl nádherné děvče, asi v jeho letech. Byla to láska na první pohled. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Nedíval se po ničem jiném, jen po ní. Stále více se blížil k přepážce, kde stála. Podívala se na něj a s úsměvem se zeptala: "Můžu vám nějak pomoci?" Během toho si myslel, že je to ten nejpěknější úsměv, který ve svém životě viděl. Pocítil potřebu ji políbit právě v tomto momentu. Koktavě ji odvětil: Ano, eeehhh, uuuhhh... rad bych koupil jedno CD. Bez přemýšlení vzal první CD, které uviděl a zaplatil. "Chceš to zabalit?" zeptalo se děvče zase s úsměvem. Odpověděl že ano a kýval souhlasně hlavou; ona šla dozadu a pak přišla se zabaleným balíčkem, který mu předala. On si jej vzal a opustil obchůdek. Odešel domů a od toho dne navštěvoval tento obchod každičký den, aby koupil nějaké CD. To děvče stále balilo jednotlivé CD a on si je pak vzal domů, položil je nerozbalené do šuplíku. Příliš se styděl, než aby pozval to děvče, aby si s ním vyšla. Ačkoliv už to zkoušel, nešlo mu to. Jeho matka se pokusila ho v tom povzbudit, aby se další den odvážil, a on se chytl za srdce a ... vyšel odvážně k obchodu. Koupil si CD a jako vždy ho dostal zabalené. Vzal CD a když se ona nedívala, rychle ji nechal na pultu lístek se svým telefonním číslem a vyběhl z obchodu ven.

...Crrrrrrr!!!

Matka zvedla sluchátko: "Ano?", byla to ona, ptala se na jejího syna; matka naprosto zničená začala plakat a řekla: "Ty to nevíš? ... Včera zemřel."Bylo příliš dlouho ticho, až na pláč matky, který se ve sluchátku ozýval. Později vstoupila matka do pokoje svého syna, aby si jej připomněla. Rozhodla se začít s tříděním jeho věcí. Otevřela šuplík a k jejímu překvapení se tam tyčily hory CD, které nebyly ani rozbalené. Byla zvědavá, bylo tam tolik k vidění a ona se nemohla udržet: Vzala jedno, sedla si na postel a začala rozbalovat CD a našla u něj přiložený i kus papíru. Matka ho vzala do ruky a začla číst. Stálo na něm: "Ahoj!!! Jsi fakt milý, chtěl by sis se mnou někdy vyjít? Mám tě ráda ... Sofia." S hlasitou emocí otevřela matka ještě jedno CD a i z něj vypadl list papíru, jako ze všech balíčků ... na všech bylo napsáno to samé.

smutny pribeh chlapca :(((

26. january 2010 at 13:56

Na posteli sedí chlapec. Chlapec vysoké postavy s černými kudrnatými vlasy a s očima v podobě zeleného rybníčku. Jen něco v nich není v pořádku. Je to smutek či zklamání? Ten chlapec má svěšenou hlavu a zdá se, že mu sem tam ukápne i ta slza. Copak se mu asi stalo, že vypadá jako tělo bez duše? Pohled na něj působí velmi smutně a jakoby kolem něj slábne vzduch. Co je mu?

,,Davide, tady nemůžeš už nic udělat, vezmi si tohle. Našli to u jejího těla a je tam napsané, že je to pro tebe," řekla starší žena, podala Davidovi tmavě červenou obálku a rozplakala se. Žena, maminka tak milované Hanky. Všemi oblíbené Hanky, která už tady mezi námi není. Hanky, která v srdcích všech lidí zanechala štěstí, uspokojení a výborné kamarádství. Tak proč se vzdala toho nejcennějšího? Života?! David se chvíli mlčky díval na obálku. Byla nadepsaná Hančiným rukopisem. Stálo tam: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? S Davidem se točil celý svět. Svět, ve kterém mu chyběl ten nejdůležitější člověk. Člověk, kterému nikdy nedokázal říct, co vlastně doopravdy cítí. Hance, kterou miloval z celého srdce. Hance, která si myslela, že ji má rád jen jako kamarádku. Hance, která chtěla pracovat v cirkuse. V cirkuse proto, protože žila realitou a její optimismus jí na každý den připravil nějaké překvapení. Jenže teď je už pozdě a David si připadá jako ve válce. Jedna jeho část mozku válčí proti té druhé části. Jedna říká, že už má jít domů a má se uzavřít do sebe. Ta druhá říká, ať tady zůstane a vzpomíná na chvíle strávené s Hankou - jeho láskou. Nemohl tu však déle zůstat. Když vyšel z domu, vstoupil do naprosté prázdnoty, která mu neříkala, kam má jít. Jen se hlasitě a nepřejícně smála. Chechtala se hlasem té nejodpornější osoby. Když David přišel domů, jeho rodiče mu chtěli pomoci, ale on trval stále na tom, že potřebuje být sám. Zavřel se do koupelny. Koupelna, vzpomněl si. V koupelně viděl Hanku naposledy. Viděl ji, jak tam bezvládně leží,v kaluži krve a nedýchá..V koupelně ukončila své trápení, svůj život. Je to jeho vina, že už tady Hanka není, říkal si? Vtom jeho pohled spadl na temně červenou obálku s nápisem: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? Otevřel obálku a začal číst. Do očí se mu vlily slzy už při prvních řádcích

...Ahoj Davide,
milý Davide,
můj Davide,
drahý Davide,
kamaráde Davide,
žádné z těch slov nemůže vyjádřit to, jak ti už dlouho chci říct, že tě miluju. Stačil vždycky jen letmý pohled a už ses ode mě otáčel jiným směrem. Nechápu, bál ses mě? Když pomyslím na to, že se mě má největší láska bála, je mi hrozně. Vedle sebe držím žiletku. Tu žiletku, kterou sem ti kdysi půjčila, aby sis vyřízl to znamínko. Pamatuješ????? Nechtěl si jít k lékaři, nemáš je rád a tak sis to udělal sám. Říkala jsem, že máš odvahu za čtyři. Určitě si to pamatuješ. Sice ještě nevím, jestli ji použiji, protože sem se již několikrát pokoušela zabít, ale jsem srab a tak se to nikdy nestalo skutečností. Co si asi o mně myslíš? Radši to ani nechci vědět, ale je mi dobře. Určitě se teď cítím líp. Ta samota a strach, že se mi vysměješ do obličeje, když ti vyznám lásku, ta už mě teď netrápí. Je mi moc dobře. Podívej se tam nahoru a představ si, že tam sedím, obklopena andílky a mávám ti. Netrap se, můj kamaráde, má lásko. Svět už je takový a já sem prostě nedokázala už dál žít v představě, že je všechno ztracené. Můj život se zdál být klidný, ale uvnitř sem se už nedokázala trápit. Pochop mě. Udělala jsem to pro sebe. Nemysli si, že jsem sobecká, sice asi jsem, ale proč si chtěl být jen můj kamarád? Víš, jak je těžké tě milovat a vědět, že ty mě máš jenom za kamarádku? Marek - tvůj bratr. Řekl mi, že každý večer chodíš na zahradu a díváš se do nebe. Potom prý sedíš a asi půl hodiny nevnímáš. Myslí si, že si do někoho zamilovaný a ptal se mě, jestli ses mi nesvěřil, že vypadáš tak zoufale. Co myslíš, že jsem v tu chvíli cítila? Svět se mi v tu chvíli začal bořit pod nohama. Když mi to řekl, sedla jsem si do trávy a nevnímala jsem. Nic. Ani Marka, který mě chtěl doprovodit domů ani zpěv ptáčků ani řinčení aut. Prostě nic. Jen svou bolest. Sbalila jsem si své věci. Neměla sem jich sice moc. Jen kabelku a v ní mobil, kapesníky a peněženku. Rozloučila jsem se s Markem, což byl poslední člověk, kterého jsem viděla. Na ostatní se můžu dívat jenom z nebe. Z mého Nového domova. Nerozloučila jsem se dokonce ani s Terkou. Napadlo mě, je snad Terka tvojí tajnou láskou? Terka, ta nejkrásnější holka z celého Moravskoslezského kraje?! Utíkala jsem domů. Měla jsem oči plné slz a pocit, že za chvíli ukončím tento ubohý dopis ve mně rostl. Ukončím své trápení a zároveň ti popíšu jak pomalu odcházím...

V tu chvíli se David rozplakal ještě víc. Slzy se mu z očí řinuly jako vodopád, který nechce přestat téct. Ale řekl si, že to musí dočíst. Bylo to Hančiné přání. Hančiny poslední myšlenky.

...odemkla jsem dveře, našeho domu s krásným velkým balkónem, na kterém jsme si jako děti hráli. Pamatuješ Davide? Určitě ano. Já měla tu nádhernou panenku barbii a ty toho kena, kterému upadávala noha. Jmenovali se Hanka a David. Nebyli to, ale kamarádi. Byli to milenci. Kabelku jsem si odnesla do pokoje. Mého pokojíčku. Na stěnách visely plakáty. Stejné plakáty jako před šesti lety, když mi bylo jedenáct a tobě čtrnáct. Kdysi si byl takový můj ochránce a kamarád, jenže to přešlo v něco jiného. Víš, kdy jsem se do tebe zamilovala? Tu noc, co jsme byli s našima stanovat a tam si mě před něma bránil, když jsem večer odešla ze stanu a šla jsem sama k jezeru. Říkala jsem si tehdy, že mi tě poslal sám bůh, ale to sem ještě nevěděla, že ty mě máš jenom jako kamarádku. Utěšovala jsem se tím, že možná jako nejlepší kamarádku, ale teď to sem nebudu míchat, protože už chci přejít k závěru...

David si popotáhl. Měl plný nos, oči uslzené, že skoro už neviděl písmenka, ale nějaká neznámá síla ho vedla dál. Musel číst. Byl na tom závislý. Potřeboval to dočíst.

...otevřela sem dveře naší útulné koupelny. Koupelny, ve které jsem si přišla jako normální člověk a právě tady chci ukončit jako normální člověk své trápení. Víš, že v mé hlavě neproudí žádné výčitky? Je to zvláštní, ne? Sedám si na zem. Kachličky mě studí do dlaní, ale žiletka jakoby mi přirostla k ruce. Nemám strach, jestli nad tím přemýšlíš.
Pevně jsem uchopila žiletku do pravé ruky a udělala jsem první ale ne moc hluboký řez...

David na chvíli odložil dopis a musel si zajít pro kapesník, protože už nemohl skoro dýchat, jak mu sopel zacpával nosní dutiny. Za pár minut se ale vrátil a tušil, že za chvilku bude konec. Konec dopisu.

...krev padá na moje džíny. Džíny, které jsem si koupila v sekáči. Chtěli jsme přece udělat něco potřeštěného a tak jsme zašli do sekáče. Ty sis koupil tu příšernou mikinu. Pamatuješ???
Taky mám na sobě tu košili, kterou si mi dal. Je mi sice trochu velká, ale je tvoje a to je hlavní. Musím končit, protože pak bych už třeba nemusela nic dopsat. Stačí jeden hlubší řez a mám to za sebou. Já chci ale umírat pomalu. Je to zvláštní, ale jak budu umírat, budu vzpomínat na všechno krásné, co jsme spolu prožili. Co jsme spolu prožili jako kamarádi.
Asi se mi bude stýskat, ale jakmile se zasteskne tobě, podívej se na oblohu a já ti zamávám. Budu mávat klidně donekonečna, protože ty za to stojíš. Stojíš za mnohem víc a to si pamatuj. Si ten nejlepší a nejhodnější člověk, jakého sem kdy potkala. Promiň musím končit.
Řekni mámě, že ji miluju a pokud tam potkám mého tátu, nakopu ho do zadku.
Nezapomeňte na mě. Miluju vás, ale tebe trochu jinak, lásko.
Sbohem má lásko, můj kamaráde. Nikdy na mě nezapomeň, tak jako já nezapomenu...

Sbohem Tvoje Hanka


Když David dočetl, tenhle srdce-drásající dopis, sedl si a dlouho plakal. Potom otevřel skříňku, o kterou byl opřený a přímo před sebou uviděl žiletku. Tmavě modrou žiletku, která jakoby na něj volala, ať udělá to, na co myslí. Myslel na smrt!!! Vzal žiletku a pevně ji uchopil. Udělal první řez a ucukl bolestí. Ale touha, která ho volala za Hankou, byla silnější než bolest, kterou cítil při doteku žiletky a tak pokračoval. Později však už nic necítil. Jen slyšel. Slyšel Hančino usilovné volání a pláč, který mu probodával srdce. Pláč, který ho bodal do srdce tisíci ostrými noži.

Po dvou dnech se David probudil v nemocnici. Do těla mu byla přiváděna nová krev a vedle postele seděli jeho rodiče. Měli smutný výraz a když uviděli, že je David vzhůru, objali ho a řekli: ,,Davide, je nám to moc líto. Hanka je teď pryč, ale to neznamená, že ty uděláš to samé?!" David si v duchu říkal, že nebude poslouchat to hloupé matčino kázání a chtěl jí to i říct, jenže pak si vzpomněl na Hanku a tiše řekl: ,,Mami, tati, miluju vás. Je mi to líto." Dořekl to a celou místností se ozval slabý pláč. Celá rodinka tam tak seděla a plakala.
Když Davida po týdnu vezli zpátky domů, zastavil se na zahradě a podíval se do nebe. Přišel Marek a David mu řekl: ,,Marku, víš kdo je má velká láska?" ,,Nevím, ale už se tě na to chci zeptat dlouho. I Hanku to zajímalo. Nevím, když jsme se o tom bavili, utekla s pláčem. Doufám, že jsem něco nezvoral." ,,Miluju svoji kamarádku. Svoji nejlepší kamarádku Hanku. Hanko," řekl, podíval se do nebe a hlasitě zakřičel: ,,ty si má láska."
 
 

Advertisement